Mají globální pandemie nárůstu psychických problémů mladé generace, vzrůstající afinita ke konspiračním narativům a příklon k autoritářským vůdcům něco společného?
Lidstvo je potomkem příběhů. Bez nich je jako bez rodičů. Potřeba rámovat dění kolem nás do smysluplných narativních struktur je tu od nepaměti. Umožnila zrod bohů, mýtů, náboženství, ideologií. Pokud jsou tyto velké příběhy ohroženy, zpochybněny, prochází nějakou transformací, vstupuje na scénu bůh války. Někdy ho uspokojí pár drobných konfliktů, jindy je třeba této nenasytné síle přinést jako obětinu nějaký ten pogrom, válku, světový konflikt, či dým z pecí koncentračních táborů.
Když se krvavý bůh nasytí, původní příběhy se usadí v nových podmínkách a jede se dál. Občas, velmi málo kdy, po opravdu velkých orgiích Martických božstvech, dojde k zásadnímu posunu v myšlení nikoliv jednotlivců, nýbrž celých společenských celků. A začínají se hledat příběhy nové, protože ty staré se ukázaly jako nedůvěryhodné.
Bylo tomu tak třeba po konci třicetileté války. Tehdejšího nejničivějšího konfliktu v dějinách lidstva. Náboženské narativy se zdiskreditovaly takovým způsobem, že vznikla potřeba hledání příběhů nových. Na základech myšlenek renesančních géniů, kteří ve své době nedokázali strhnout myšlení lidí novým směrem, se zrodilo osvícenství. Víra v rozum, racionalitu, objektivitu a také v lidská práva a humanismus.
Myšlenkové podhoubí tohoto nového počátku velkého příběhu umožnilo vzniknout událostem, jejichž přímými potomky je i naše civilizace. Pro zjednodušení jsme z období udělali událost a nazvali jí průmyslovou revolucí. Dohromady pak tato dvojice vytvořila příběh o schopnostech člověka posouvat hranice poznání, o důležitosti práce a sebepřekonávání, o vizi, že tyto prostředky umožní lidstvu dojít ke spravedlivé a prosperující společnosti. Nový velký narativ zazářil a my mu dali jméno: modernita.
Lidstvo však prokázalo stejnou míru nenasytnosti jako v případě velkých náboženských narativů. Stejně tak, jako se v minulosti morální poselství náboženských tradic účelově proměnila do podoby nástrojů moci, tak se z rozumu Kantovského, podloženého mravními imperativy, stal rozum instrumentální. Instrumentální pojetí rozumu dovedlo lidstvo ke dvěma konfliktům, které přepsaly představy o démonických silách třímajících v člověku jak „hloubkou“, tak rozsahem.
Po konci druhé světové války se ještě chvíli mohlo zdát, že to bude příběh modernity, který povede lidstvo dále. Úspěšně ho v poválečných letech adaptovaly obě hlavní ideologie. Ta kapitalistická i ta socialistická. A byly to právě síly modernity, které pomáhaly při poválečné obnově. S rozpadem východního bloku však vyhasl i tento příběh. Proč? Protože každý narativ musí mít cíl, smysl. Ty náboženské měly nebe. V případě modernity to byla spravedlivá společnost. Vize té socialistické se rozpadla a v případě té kapitalistické se zdálo, že je jen otázka času, kdy setrvačností protrhne cílovou pásku dvojice závodníků – kapitalismus a demokracie. Byla to představa tak živá a lákavá, že někteří začali o této době psát jako o konci dějin.
Modernu vystřídala postmoderna, která svými koncepty o tom, že cíle není potřeba, že stačí jen poctivá cesta, na níž jsou nahlíženy veškeré minulé příběhy jako přežité mocenské nástroje a dialog tvoří tvůrčí silu pokroku, ve kterém pravda nemá podobu cílové pásky, ale dynamické a měnící se entity, která je neustále dekonstruována a znovukonstruována skrze onen dialog (což není nic jiného než spor s pozitivní valencí), zřejmě dějiny předběhla stejným způsobem, jako kdysi Hypatia z Alexandrie.
Zdá se tak, že složitá orientace ve světě, který není rámován žádnou velkou narativní strukturou, způsobuje značnou nejistotu. Ta je umocňována ohromným přívalem informací, které také nejsou kontextualizovány žádnými většími rámci a znásobují tak pocit dezorientace. Ta s sebou nese ztrátu smyslu, cíle, či vize, což ve finále vede k hluboké krizi identity.
Není pak s podivem, že volání po různých nacionálních, náboženských, tedy tradičních narativech sílí. Pro dezorientovaného člověka jsou i ony konspirační narativy přesně tím pojivem, který chaotickému světu kolem dá smysl, jejich nositelům přiřkne nějaké místo na herním plánu a vnukne jim myšlenku členství v exkluzivním klubu vyvolených, kteří odhalili pravé důvody zmatku světa, čímž alespoň částečně substituuje krizi identity. Ve finále také určí viníky celé situace, tedy nepřítele.
Toto vše se neodehrává jen na individuální úrovni. Pro celé národy, které v běhu postmoderního světa nedokázaly obstát a svou frustraci zalévaly hektolitry vodky či žinčice, jsou právě proto tak přitažlivé nacionální narativy. Návrat do padesátých let v Rusku, ideologická školení již ve školkách, davy skládající oslavné písně na podporu báťušky a udávání sousedů za tzv. protistátní činnost, to není nic jiného než „radost“ ze znovunabytí smyslu, který přinesl znovuprobuzený nacionálně militaristický narativ.
Dnešní mladá generace se narodila do světa bez velkých příběhů. Pouze jsme jí udržovali v iluzi, skrze vzdělávací instituce a média, že svět je v pořádku, že všechny konflikty lze vyřešit empatickým dialogem, že úspěch, spokojenost, radost a zdraví jsou pouze v jejich rukách a že stát jim pro tento způsob bytí vytvoří vhodné podmínky a postará se o ně. Během pár let života byla tato generace konfrontována s realitou, která vyvrátila všechny tyto lži. Při první velké krizi se na ně stát vykašlal a hodil je přes palubu – tedy zavřel je doma. Nebyl schopen zajistit ani základní podpůrnou péči. Místo toho, aby se někdo snažil ji touto zkouškou provést, musela poslouchat chaotické příkazy o zákazech a rušení zákazů, protichůdné informace o nebezpečnosti nového viru, o nutnosti a škodlivosti roušek atd. Ne. Mnoho důvěry ve svět, který jim do té doby tvrdil, že našel tu správnou cestu, opravdu získat nemohla. Sotva její příslušníci prošli tímto peklem, ukázalo se, že dialog selhává i v tak kruciálních oblastech, jako je zachování míru. Dnes studují s těmi, co utíkají před smrtí a na sociálních sítích jim mnozí vysvětlují, že takhle jednoduché to není a že ti, co s nimi sedí v lavicích, mohou za to, že jejich rodiče přišli o práci a jejich prarodiče mají malé důchody. A místo jakékoliv snahy podat jim informace o celé složité situaci, v podobě nějakého širšího narativního celku, učí se dál láčkovce. A když se je naučí, jsou vyhozeni do světa, ve kterém se i tak základní věc, jako je mít kde bydlet, stává neřešitelným problémem.
Ve světě bez velkých příběhů se tak schopnost vypořádat se s nejistotou stává pro všechny naprosto klíčovou. Profesor Horáček hovoří o tom, že tolerance nejistoty jakožto dynamický osobností rys, který určuje, jak jsme schopni pracovat s nejistotou, je naprosto klíčovým v otázce duševního zdraví jednotlivce. A že máme na vybranou. Buď pracovat právě na tomto osobnostním rysu (protože je dynamický, lze ho „trénovat“) anebo hledat záchranu ve zjednodušených, ale čitelných návodech, které zarámují svět, ve kterém se nacházíme. Prostor mezi těmito dvěma možnostmi je prostorem permanentní neurózy a úzkosti. Prostorem, ve kterém se v současnosti alarmující část nejen mladé generace nachází.