Narazil jsem včera večer při čtení vlákna o ruské invazi na Ukrajinu na fotografii mrtvých lidí, vyskládaných na sebe v jakési místnosti. Na vrchu ležela nahá malá holčička. Asi nejhroznější fotka, co jsem kdy viděl. Zasáhla mě tak, že jsem se jen fascinovaně díval dál na ten strašlivý výjev. Ocitl jsem se někde za schopností plakat, nebo křičet. Bylo ticho. Nepěkné, lepkavé ticho.
Pak jako by se z místa, které bych neváhal nazvat koncertovanou beznadějí, začal rýsovat zamlžený rozcestník. Jedna z cedulek na něm ukazovala k městu, které se jmenovalo Rezignace. Druhá neslo název Strach. Třetí Nenávist.
Žádná jiná možnost se nenabízela. Nejlákavější pro mne byla cesta, která vedla k Nenávisti. Cítil jsem velkou „chuť“ se po ní vydat. Byla příslibem velké síly. Něco ve mně mi však opakovalo starou známou pravdu o tom, že nenávist plodí zase jen nenávist.
Dlouho jsem se také díval směrem k Rezignaci. Tato cesta vypadala nejmíň náročně, stačilo jediné. Odložit své city, pocity, emoce a vstoupit. Věděl jsem však, že bych tím odložil schopnost milovat, radovat se, že bych tím odložil kus toho, co z lidských zvířat může udělat člověka.
Strach se mi nelíbil. Bohaté zkušenosti s touto oblastí mě ledasco naučily. Strach je naší součástí, je to něco, čemu se nevyhneme, čemu se musíme naučil čelit a neutíkat, když přijde – ale to vše je něco jiného, než „dobrovolně“ vykročit na cestu strachu.
Co však zbývalo? Žádná jiná cesta nebyla k dispozici. Jediné, co bylo možné, bylo zůstat. Zůstat na místě, které bylo celé vyplněné tím hrůzostrašným obrazem a zlověstným tichem.
Věděl jsem však, že jsem právě zvolil. Raději zůstanu zde, než abych volil z toho, co se nabízelo. Ticho se prohlubovalo, ale přestávalo být zlověstné. Ze suchých očí začaly kanout slzy. Obrázek holčičky nabíral podoby mých nejbližších. Zdálo se, že srdce každou chvíli musí puknout. A pak jsem seděl zpátky, v poustevně, v kamnech praskalo dřevo, a já se díval na obrazovku monitoru. Zavřel jsem počítač, otřel slzy a nalil si čaj. Věděl jsem, že se něco změnilo. Že právě praskla další slupka, která nás všechny chrání před poznáním tak očividného.
Celé lidské dějiny jsou tvořené podobnými obrázky. Někdy si jen namlouváme, že tohle už přece skončilo. Ne, neskončilo. Je to tu s námi celá tisíciletí a jen tak to neskončí. Můžeme se před tím schovávat, utíkat, zavírat oči, pít, fetovat, meditovat a vykuřovat naše domy vonnými tyčinkami, můžeme se utápět v práci, sbírat zážitky na slunných plážích nebo na vrcholcích hor, ale realitu, kterou kdysi vyjádřil Buddha prostým konstatováním – že život je utrpení – nezměníme. Náš individuální život je nepatrnou částí života, a to i kdybychom počítali jen život lidský. Jsme součástí dějinných změn a událostí stejně jako ti, kteří byli před námi. Jako ti o kterých čteme a učíme se z jejich příběhů.
V tomto poznání však, spočívá naděje. Naděje, o které jeden moudrý muž řekl, že její podstata nespočívá v tom, že víme, že něco dobře dopadne, ale ve vědomí, že to má smysl. A smysl je něco, co nás na jednu stranu přesahuje a nezajímá se o to, jestli se dožijeme viditelných plodů a na stranu druhou jsme to pouze my samotní, kteří ho do každého jednotlivého života můžeme přinést. Jsou to jednotlivé fotony světla, které každý můžeme vložit do tmy, ve které se vzápětí našim očím mohou do konce našich dní ztratit. Takový je úděl lidství.
V dobách, jako jsou tyto, ožívají pradávné mýty. Vytlačují z naší percepce obrazy, kterými jsme dosud plnily své dny. Tyto mýty a dějiny (co jsou dějiny jiného než příběhy, které si skládáme ze střípků jednotlivostí, tu více, tu méně zastřených, tak, aby dávaly smysl), protrhávají záclony času a prostoru, veličin, které se v časech míru zdají pevné a neměnné. A tak není vůbec od věci zakončit tyto řádky slovy dalšího moudrého, tentokráte čaroděje.
Nám nepřísluší zvládnout všechny temné síly světa a všechny zvraty. Musíme udělat, co můžeme, pro dobro let, do nichž jsme vrženi… Někteří věří, že jen velká moc dokáže udržet zlo v šachu. Ale to není to, na co jsem přišel. Zjistil jsem, že právě ty drobné každodenní skutky běžných lidí drží temnotu na uzdě. Ty malé činy dobra a lásky.
(Gandalf)