Satiricko-ironická, nekorektní a přesto opravdová, glosa o stárnutí, komunikačních ptákovinách, idiotech a o síle ohně praskajícím v kamnech jednoho zimního večera.
Nebyl to lehký pátek. Stárnu totiž a s tím přichází občas na přetřes skutečnost, že už se mi fakt nechce řešit ptákoviny. A jak stárnu, tak si čím dál tím více uvědomuji, že problémy v komunikaci jsou většinou způsobené pouhými dvěma faktory. Jedním z nich je právě to, že se řeší ptákoviny. Od píčovin typu na jaké místo patří zubní kartáček, jak se správně myje nádobí, po ptákoviny typu, tenhle typ filmů je lepší než ten druhý. Psychologové nás upozorňují na to, že za těmito ptákovinami jsou ve skutečnosti skryté nějaké zásadní věci. Nejsem psycholog a jak jsem řekl, stárnu. A tak už nehledám, co všechno je za špatně uloženým zubním kartáčkem, protože je to ptákovina a mně nějak došlo, že bez ptákovin se dá žít. Je to podstatně rychlejší a jednodušší cesta, než hledat za každou věcí něco dalšího. Ještě než jsem začal stárnout, zjistil jsem totiž, že problémy jsou jako fraktály. Za každým problémem, do kterého se ponoříme, do každé zástupné ptákoviny, do které nahlédneme, se skrývá nekonečný vesmír plný dalších ptákovin.
Druhým faktorem podněcujícím problémy v komunikaci je to, že ten druhý je idiot. Už slyším ty argumenty typu, co nám vadí na druhých je v nás, je lepší se vždycky podívat nejdříve na sebe atd. Ano, tohle je určitě fajn, ale od určité hranice přichází zjištění, že i přes to je kolem dost idiotů. Lidí, kterým je jedno, že odhodí na zem nedopalek, v národním parku hodí do rokle pet flašku, troubí do světa bludy a volí Zemana (taky idiota). Prostě sebereflexe odsud, potud. No a jak stárnu, tak si bohužel uvědomuju, že je těch idiotů fakt hodně. Volební preference a bordel v lesích to poměrně exaktně dokazují.
V pátek jsem se setkal s oběma problémovými faktory. Dokonce jsem se málem popral, když mladej idiot v teplákách a se zlatym řetězem kolem krku vystartoval na staršího pána, který ho slušně upozornil na to, že na zastávce MHD se nekouří. Btw. takový pěkný příklad systémové idiocie je třeba to, že dva roky po účinnosti zákona na ochranu zdraví jsou na zastávkách stále popelníky. To se pak těžko vysvětluje, že se tam kouřit nemá.
No, já vim že se opakuju, ale jak stárnu, tak nějak ubývá energie a chuť to řešit a naopak mne podobné konflikty velmi vyčerpávají. Vím, že stejně nikomu nic nevysvětlím, že to vlastně nemá cenu a že si každý, včetně vlastních dětí, musí nejdříve nabít hubu, a nebo prostě zjistit, že řeší ptákoviny. Je to nepředatelné, tak proč plýtvat silami.
A tak večer sedám do auta a odjíždím tam, kde je svět v pořádku. Svítí měsíc, kačeny na rybníce postávají na kouscích ledu a o malou chvíli později už plápolá oheň v kamnech. Tady čas plyne nějak v souladu s mým stářím. A já děkuji, za nejlepší rozhodnutí svého života a za to, že mi byl vesmír v realizaci tohoto dávného snu nápomocen.
Stárnu totiž a proto byl nejvyšší čas.