Hynkovi táhlo na 80. Přestože měl za sebou infarkt, a dokonce i přes to, že se narodil v protektorátu Čechy a Morava, prožil tuhá padesátá léta a normalizaci, prožil krásný a plný život. Miloval svou práci, která ho naplňovala tak, že v tom nadšení úplně zapomněl založit rodinu a tak mu maminka až do smrti vyčítala, že jí neučinil babičkou. Hynek však věděl, že mu to ve skutečnosti nemá za zlé. Byla na svého syna hrdá. A nejenom proto, že mohla jeho jméno najít na obálkách knih o historii v každém knihkupectví, ale především proto, že Hynek byl dobrým člověkem. Pomohl ve svém životě mnoha lidem, a to i v těžkých dobách, kdy sám riskoval, že by mohl přijít o to nejcennější co měl, o svou práci. A navrch, Hynkův bratr to babičkování mamince bohatě vynahradil.
Hynek byl dítětem štěstěny. Na svých cestách se párkrát dostal do situací, které mohly dopadnout fatálně avšak on z nich vždy vyvázl bez jakékoliv újmy. Když na jeho přímluvu dostal v sedmdesátých letech jeho kolega devizový příslib a následně emigroval, skončilo to všechno důtkou a žádný další postih nepřišel. Prošla mu dokonce organizace studentské akce na podporu Milady Horákové. Až před třemi roky, když ho postihl infarkt, pochopil, že i jeho strážní andělé pomalu odcházejí na zasloužený odpočinek. Na tu bolest, kterou později popisoval slovy: „bylo to jako by vám do ramene někdo zabodl tenký oštěp a ten projel až do srdce“ se nedá zapomenout. A i proto chvíli váhal, když mu jeho bývalý kolega z univerzity zavolal, že by potřebovali aspoň na jeden akademický rok někoho, kdo má hlubokou znalost o evropských starověkých dějinách. Nakonec se nechal přemluvit a koncem září nastoupil. Velmi rychle vklouzl do starých bot a po pár přednáškách se stal miláčkem studentů nejen na katedře, kde působil. Uvědomil si, jak moc mu tohle chybělo. Hynek měl rád pozornost a co více, miloval, když mohl lidem předávat své vědomosti. Cítil, jak se mu vrací chuť žít, a tak mu ani nedělalo problém, vracet se ze své chaty u Vltavy na pracovní týden do Prahy, a to i přes to, že po infarktu netoužil již po ničem jiném, než být se svými knihami na milovaném místě a tam spokojeně dožít.
Byl pátek a Hynek po dopoledních přednáškách spěchal na nádraží, aby stihl autobus na Živohošť. Jeho pobyt na univerzitě se protáhl, a tak nedávno zahájil svůj druhý zimní semestr. Podzim byl tento rok nezvykle studený a vlhký. Hynek se necítil ve své kůži a už se netěšil na nic jiného, než až si zatopí v kamnech, uvaří si šalvějový čaj s medem a zachumlá se do teplé deky. Mimo to, že se necítil dobře, ho znepokojovala ještě jedna věc. Tedy věc tak úplně ne. Příčinou jeho znepokojení byly studentka Barbora Stará. A důvodem zajisté nebylo pouze to, že Stará se jmenovala Hynkova maminka za svobodna. Daleko nervóznější byl z toho, že si ve své dlouhé učitelské kariéře nevybavuje, že by se někdy cítil tak nesvůj, když odpovídal studentům na otázky. Natož aby ihned po vstupu do přednáškového sálu nehledal, jestli tam nějaký konkrétní student je a vlastně se těšil, až se ho na něco zeptá. Tedy jí. „Ale to je přece úplně jedno, jsem starej dědek, to s tím nemá nic společného…“ Hynek se zalekl a rozhlédl se kolem sebe. Uvědomil si totiž, že k sobě mluví nahlas. Na nástupním ostrůvků však stála jen skupinka mladíků se sluchátky v uších. Nikdo si ničeho nevšiml.
Autobus přijel vzápětí. Venku mrholilo a byla zima. Hynek zamířil až do zadní části vozu a tam usedl na vyhřáté sedadlo. Chtěl si zdřímnout, ale nemohl Barboru dostat z hlavy. Až mu bylo dnes trapně, když si uvědomil, že celá přednáška byla vlastně jen rozhovorem mezi ní a jím. Ostatní studenti nevypadali nespokojení, evidentně je to bavilo, ale tohle prostě není profesionální. Barbora se však uměla ptát a Hynkovy znalosti přímo hltala. Dnes to však bylo opravdu jiné. Jako by se celý dnešní blok odehrával v nějakém podivném časoprostoru. Ten pocit mu nebyl úplně cizí. Zažil ho mockrát, když se nechal pohltit geniem loci nějakého místa. Ale na přednášce? Téma dnešního kurzu bylo: keltská kultura v Čechách v době závěrečné fáze laténské kultury. Hynek byl tímto obdobím přímo posedlý, protože, jak sám říkal, je obestřeno mnohým neznámým, a to přes to, že po něm doslova chodíme. A neznámo je vždy pozvánka k hledání. A hledání je podstata poznání. Ano, přesně tak to říkal i dnes Barboře. Tedy, studentům – opravil ve svých úvahách sám sebe. Tak třeba opiddum Hrazany. Na vrch, na kterém stávalo se dívá přímo z terasy své chaty. „Dodnes nevíme, proč a za jakých okolností jeho obyvatelé toto sídlo opustili. Nenašly se známky požárů, napadení, kosterní pozůstatky. Přitom toto sídlo bylo rozhodně z těch větších a bohatších. Zpracovávaly se tady barevné kovy a železo, hradiště kontrolovalo vltavskou vodní cestu…“, a pak už následovala smršť otázek od Barbory a Hynkovy odpovědi. Konec celého bloku Hynek ukončil slovy. „Taková je už historie. V mnoha případech se můžeme jen domnívat a spekulovat. Skutečnost však, s největší pravděpodobností, zůstane navždy skryta za závěsy času.“ Barbora jako by se v tu chvíli něčeho lekla. Kvapně si sbalila a bez pozdravu odešla.
„Haló, profesorskej, vystupovat.“ Hynek cítil, jak s ním řidič autobusu třese. „Člověče, vždyť vy úplně hoříte. Uvařte si čaj, dejte si paralen a zalezte hned do postele.“ Hynek zahuhlal poděkování a ztěžka vystoupil. Pořád mrholilo a pořád byla zima. Mysl bloudila krajinou, ale nohy s neochvějnou jistotou dovedly Hynka až do chaty. Byl tak unavený, že si ani nezatopil. Čaj si ale uvařil alespoň pytlíkový, aby mohl zapít prášek. Opařil si však jazyk a prášek nakonec zapil studenou vodou. Vlezl si do postele, přikryl se teplou duchnou a okamžitě usnul.
Byla hodina mezi psem a vlkem, když se Hynek probudil. Prudce si sedl na posteli a snažil rozlepit slepená ústa, ve kterých cítil kovovou pachuť. Uvědomil si, že pyžamo má úplně propocené a na hrudi že cítí nepříjemný tlak. Nic z toho ho však nyní nezajímalo. Se zavřenýma očima si pomalu v duchu vybavoval podrobnosti snu tak živého, že kdyby mu nyní někdo řekl, že sedící zpocená postava na posteli je jen snem, a sen že byl skutečnosti, uvěřil by mu. Když nabyl jistotu, že nic důležitého nezapomněl, rozsvítil lampičku a odebral se do pracovny, kde měl počítač. Příběh, který právě prožil, musí zaznamenat.
Rychle a mělce oddychující se dopotácel do své pracovny a opět opatrně rozsvítil, aby vzápětí těžce usedl do prosezené židle u velkého pracovního stolu. Natáhl ruku po notebooku, ale uvědomil si, že než se pustí do sepsání snového příběhu, musí učinit ještě jednu věc. Vytáhl blok, plnící pero, a začal pomalu psát. Když byla stránka asi do půli plná, opatřil jí ještě datem a vlastnoručním podpisem. Pak si dopis ještě jednou pečlivě pročetl, otřel si rukávem flanelového pyžama čelo a s pocitem dobře vykonané práce položil dopis na stůl a zatěžkal malachitem, který ležel pod rozsvícenou lampou. Poté otevřel svůj notebook, na chvíli ještě zavřel oči, aby si připomenul obrazy a náladu ze svého snu, a začal psát.
…….
Byl podzim. Ten, od nějž počítáme kalendář se měl již každou chvíli narodit, avšak ani Górdan, ani nikdo jiný z osadníků o tom neměl ani zdání. Jejich bohové se skrývali všude kolem, shlíželi na ně z noční oblohy, vystupovali ze stínů lesa anebo udržovali divokou řeku pod jejich sídlem, v korytě. Ti poslední k nim byli dnes nakloněni a Górdan se tak prohýbal pod košem plným ryb, který nesl na svých zádech. Krok za krokem stoupal od soutoku mohutné a divoké řeky s potokem, který se prodíral neméně strmými útesy, jako řeka samotná. Váhu ryb na svých zádech však Górdan nevnímal. Jeho myšlenky byly upřeny k jihu, kde se nadohled první brány, chráněné mohutným valem, již druhým týdnem veselilo vojsko cizího, neznámého kmene. Blíže, než na dostřel šípů Górdanových bojovníků se zatím neodváželi přiblížit, ale přípravy v táboře jasně svědčili o tom, že se chystají zaútočit. Górdan se na chvíli zastavil, aby vrásčitou rukou pohladil kůru stejně zvrásněného jasanu. Bylo to dřevo právě tohoto stromu, které v kombinaci s umem lučištníků drželo zatím ty neznámé cizince pouze v dohledu.
Górdan dnes nešel k řece jen kvůli lovu, ale vyprovázel další skupinu obyvatel oppida do místa trochu výše od soutoku, kde byla voda nejméně divoká a dala se s trochou umu i přeplavat. Górdan na příkaz svého otce, bývalého náčelníka, udržoval i systém provazových kladek, pomocí kterých bylo možné dopravit na druhý břeh i starce, děti, náklad, a i některá zvířata. V protější skále se pak ukrývala z vrchu neviditelná stezka, která po několika stech metrech končila v prudké, zkřivenými borovicemi porostlé, stráni, po jejímž úbočí bylo možné vystoupat na hřeben protějšího břehu. Nějakou dobu pak bylo nutné kráčet proti proudu Divoké řeky, než se do ní z protějšího břehu zařízl dlouhý ostroh, naproti kterému ústila rokle. Řeka v těchto místech byla až nezvykle klidná. Voda sice bublala mezi ohromnými balvany, ale ty na druhou stranu zpomalily její tok a v kombinaci s mělčinami a záchytnými body, které tvořily ony balvany, zde bylo možné řeku také překročit. Nikoliv na jaře, ale to se s končícím podzimem zdálo nekonečně daleko. Cesta po proudu řeky se pak skrývala v lesích protějšího břehu a ani z nejvyššího bodu hradiště nebyla vidět. Bylo to tajemství, předávané z generace na generaci. Ústupová cesta, která v celých dlouhých dějinách osídlení byla použita, alespoň co paměť předků uchovala, jen dvakrát. Pokaždé však sloužila hlavně bojovníkům, kteří se dostali po dni chvatného putování a opětovným překročením řeky za jižním širokým ramenem nepozorovaně do zad nepřátel, jež se snažili oppidum dobýt.
Górdan byl tak velmi pravděpodobně prvním náčelníkem, který rozhodl, již před týdnem, o pozvolném odchodu jeho obyvatel. Ve skutečnosti mu v jeho rozhodování pomohla jeho milovaná žena Barra. Ta byla za svých mladých let mocnou válečnicí, ale také byla ženou moudrosti, druidkou. Górdan se zastavil na skalní vyhlídce na severním úbočí oppida a zaclonil si oči. Díval se proti zapadajícím slunci směrem, kde se nyní ukrývali obyvatelé osídlení a Barra. Do smrti nezapomene na výkřik, kterým se vzbudila ze snu a oznámila Górdanovi, že druhý den musí zahájit utajený přesun. Několik hodin ho pak držela za ruce a se slzami v očích opakovala podivná slova o vybělené lebce hledící z cípu jejich skalnatého poloostrova k severu o stoletých dubech stojících na hrobech duchů, o plynoucím času, který se pokusí zastavit voda vyšší než lesy v údolí. Druhý den, jako žena náčelníka, odešla s první skupinou žen a několika mladými bojovníky. Mezi nimi byl i jejich syn Earnan. Ten se pak každý den vracel na protější břeh, aby pomohl s dopravou další skupiny. Ještě jednu věc si Górdan držel v srdci. „Nevidíme se naposledy,“ pronesla Barra, než pustila jeho široké dlaně a vnořila se do vln Divoké řeky. Górdan svěsil ruku, kterou si clonil oči, a sehnul se pro náklad s rybami. Jedním trhnutím si ho vhodil na široké plece a vypravil se k severní bráně tábora. Slunce se začalo ztrácet nad západními vrchy skalnatých břehů jejich řeky, což znamená, že by se měli brzy vrátit i zvědové s novými zprávami.
O několik hodin později, ještě s chutí ryb nadívaných bylinnou směsí na patře, stál se svými dvěma druhy na ochozech nad severní bránou a poslouchal. Na jihu viděli záři ohňů z tábořiště neznámých vetřelců a občas k nim vítr zanesl i útržky slov rozhovorů. Oni však čekali na jiný zvuk, kterého se také brzy dočkali. Nezaměnitelný tenký, avšak zvučný pískot sokola nenechal nikoho na pochybách, že se jejich zvědové vracejí. Sokol totiž v noci nelétá. A skutečně, za malou chvíli se pod hrazením vynořily dva stíny a podél hrazení se plížili směrem k bráně. Górdan dal znamení hlídkám u brány, aby bránu pootevřeli. Náčelník slezl z pozorovatelny a vypravil se za zvědy.
Zprávy, které ti dva přinesli bohužel nebyly vůbec příznivé. Za hřebenem se hromadí vojsko tak velké, že je, dle slov obou zvědů, nikdo nepamatuje. Není pochyb o tom, že se jedná o posily, které mají podpořit útok na oppidum. Górdan se zamračil a poslal oba věrné bojovníky za kuchařem, aby si vyžádali svou zaslouženou porci jídla. Ještě chvíli seděl u dohořívajícího ohně sám, pak pokýval hlavou a pokynul do tmy, kde čekal, v přítmí skoro neviděn, jeho milý druh, bratr jeho ženy, Séitheach. Ten přisedl vedle Górdana a nedočkavě na něj hleděl. Náčelník ještě chvilku hleděl mlčky do rudých uhlíků a pak se k Séitheachovi natočil.
„Byla to jedna z možností, o které jsem přemýšlel,“ pravil potichu, „proč tak vyčkávají. Již teď je jich tolik, že by se útoku mohli odvážit. Nyní je to jasné. Čekali na posilu. Bohové vědí, odkud ti medvědi jsou,“ Górdan narážel na vzhled oněch bojovníků, „ale pokud jim stojíme za shromáždění tak mocného vojska, moc dobře vědí, jakou cenu má kontrola jedné ze solných cest.“ Górdan si odplivl. „Každé bohatství je prokletí,“ skoro zašeptal. Pak se nadýchl a již zcela bez emocí pokračoval. „Zaútočí nad ránem. Mlhy je budou chránit před našimi šípy. Zbytečně byste tu umírali, musíte jít dál.“ Górdan se zahleděl do Séitheachových očí, ve kterých se odrážely probleskující plamínky skomírajícího ohně. „Dovedete, společně s mým synem a tvou sestrou, ostatní tak daleko po proudu Divoké řeky, aby nikomu nestálo za to, se za vámi hnát. Věřím, že naše milovaná řeka vám nabídne hodnotnou náhradu za naše hradiště.“ Górdan se sehnul a přihodil do uhlíků dvě silné větve. „Hledejte místo, jako je toto. Tam kde vás budou bránit strmá úbočí, kde je hřeben vysoky, abyste se byli schopni bránit i přesile. Určitě takové najdete.“ Górdan se na chvilku odmlčel a pak pokračoval. „Ještě mi pomůžete zapálit ohně a louče na hradbách, aby si nepřátelé mysleli, že se připravujeme na útok. Pak se vytratíte. Já tu zůstanu a postarám se o to, aby ohně hořely až do rána. Až dorazíte na shromaždiště, počkáte tam do dalšího rána. Když nepřijdu, vyražte a nehleďte zpět.“ Séitheach se prudce postavil. „Ty přijdeš, slyšel jsem svou sestru, když říkala, že se ještě uvidíte a má sestra vidí do našich osudů.“ Pak se otočil a zmizel ve tmě. Po nějaké době se rozzářily louče na celých hradbách a zaplály dva ohně. Bojovníci se shromáždili před jižní bránou a jeden po druhém se krátce rozloučili se svým náčelníkem. S některými se Górdan objal, některé poplácal svou mohutnou rukou po rameni. Pak ještě nějakou dobu hleděl do tmy a naslouchal, než zmizí poslední odezvy vzdalujících se kroků. Zavřít bránu v jednom člověku nebylo snadné, a tak to i Górdanovi zabralo nějakou chvíli. Nakonec vše utichlo a Górdan slyšel jen svůj zrychlený dech a cítil bušící srdce. Čeká ho dlouhá noc, žádná louč nesmí pohasnout, pomyslel si po chvíli a vyrazil splnit svůj úkol.
………….
Ráno bylo studené. Zmrzlá jinovatka se třpytila na podupané trávě i na hrotech kopí. Vycházející slunce se nebylo schopné prodrat hustou mlhou. Hugberaht si hlasitě říhl a odhodil promrzlou kost. Jeho pohled směřoval k mohutnému vyvrácenému stromu, který ležel napříč celým ležením. Osmnáct chlapů z jeho kmene pod ním v noci nalezlo smrt ihned, dva vydechli před chvílí a několik dalších to ještě čeká. Ten dub tu, dle obvodu kmene, rostl stovky let. Pamatuje pradědy těch, jež jsou připraveni za hradbami hájit své nároky na toto místo. Bohové jsou na jejich straně, pomyslel si Hugberath a na mysli mu vytanula dávná vzpomínka, kdy jako čerstvý vůdce jedné z válečných tlup podobné varování neposlechl. Pod ledem tenkrát zmizela i jeho družka, která čekala jeho syna. Toužil uhasit svůj žal v příslibu lehkého vítězství. Hradiště těch proklatých keltů bylo podstatně menší než to, co je před ním dnes. Měla to být otázka jednoho prudkého nájezdu. Nebyla…
Hugberath si mimoděk promnul předloktí. Šíp si z ruky vytáhl sám, avšak ruka mu později opuchla a tekl z ní hnis. Pak, v horečném snu, setkal se se svou milovanou a druhý den se jeho stav začal lepšit. I dnes má s sebou svou novou ženu. A mnoho dalších. Tvoří totiž předvoj velké skupiny, která se vydala na jih hledat nové místo, které by se stalo domovem pro ještě početnější skupinu, kterou vede jeho bratr a jež putuje za nimi. Bohové vědí, jestli bojovníci nepřátel nečíhají již nyní mezi stromy a nečekají, až jeho muži vyrazí do útoku, aby pobili jejich nechráněné děti a ženy a pak jím vpadli do zad. Ti troubové, kterým velí ten nadutý Kuonrat se tu vystavují na odiv, jistí si svou silou, již takovou dobu. Keltové měli dostatek času na přípravu strategie.
Z chmurných myšlenek ho vytrhl mladý bojovník patřící k léčitelům. „Wodan si vzal další tři muže k sobě do Valhaly.“ Pronesl tiše mladík. Hugberath pokýval hlavou. Je rozhodnutý. Jeho úkol zněl: Nalézt vhodné místo pro velké sídelní ležení. Tím tento pahorek zaříznutý hluboko do řeky být stejně nemohl.
„Vyrážíme k jihu. Kuonrat ať tiše sbalí ležení a vyrazí ihned, než se mlhy rozplynou! Tohle,“ ukázal na padlý strom, „je dílem druidů. Jmelí v korunách toho stromu, jímž byl usmrcen samotný bůh Baldr, je jasným znamením. Bohové jsou v těchto lesích na straně naších nepřátel a náš cíl leží jinde!“
Když posel doběhl do Kuonratova ležení nesetkal se s nadšením. Bojovníci se těšili až si rozproudí krev v žilách bojem a následně obcováním s ženami nepřátel. Poslechli však. S Hugberathem nebylo radno smlouvat a všichni věděli od koho a jaký úkol dostal. Hugberathův bratr vzbuzoval i v myslích otrlých germánských válečníků strach. Sbalili tedy tiše tábor a vyrazili směrem k Hughardovy skupině.
Poslední v zástupu ustupujících bojovníků kráčel mladičký Torger. Líce mu planuly hněvem. Tolik toužil ukázat ve skutečné bitva, že již patří mezi. Dosud byl účasten spíše jen šarvátek a dobití tohoto hradiště měl být jeho první skuteční triumf. Najednou sykl bolestí. Podíval se pod nohy a spatřil důvod. Nějaký z jeho druhů při chvatném balení ztratil šíp, který mu právě prořízl lehkou obuv a zapíchl se přesně mezi palec a ukazováček. Rána nebyla hluboká, přesto z ní však do bílé jinovatky vytékala sytě červená krev. Torger ze svého ramena shodil pečlivě smotanou kožešinu, kterou měl na spaní, a zvedl šíp. V další vteřině již končík šípu vězel pevně v tětivě Torgerova luku. Zamířil vysoko do bílého mléka, které ho obklopovalo, směrem, kde tušil hradiště. Byl sice mladý, ale paže měl silné a luk byla jeho oblíbená zbraň. Lučiště jeho luku bylo neobvykle silné, a i mnoho starších bojovníků mělo problém tětivu natáhnout na maximum. V okamžiku, kdy šíp opouštěl tětivu, opřel se na krátký okamžik do Torgerových zad poryv tak silný, že ho donutil udělat krok vpřed. Torger zaklel, nasadil si zpět odloženou kožešinu a rychle vyrazil na druhou stranu za svými spolubojovníky.
Górdan stál před otevřenou severní bránou a napjatě poslouchal. Když zaslechl z dálky první útržky, mlhou tlumených, zvuků, cinkotu a dusání, byl přesvědčený, že každou chvíli začne útok. Byl rozhodnutý zemřít jako bojovník. Vyšel proto ven jen se svým mečem a čekal, až se naplní jeho osud. Zvuky však začaly nečekaně utichat. Górdan zmateně hleděl do bílé stěny před sebou, smysly napjaté jako vlk před útokem. Nedělo se však vůbec nic. Rozběhl se mlhou po příjezdové cestě směrem k ležení nepřátel. Poslední, co zaslechl, než bílou mlhu prudce roztrhlo slunce ve dví, byla slova jeho milované ženy.
„Ještě se uvidíme.“
Jaro následujícího roku nespěchalo. Když však nakonec přece jen sluneční paprsky rozpustily sníh alespoň na jižních stranách, mohl poutník, pokud by tu nějaký byl, spatřit prazvláštní obraz. Nepoškozené opevnění hradiště s otevřenou bránou tyčilo se v krajině jak zuby bájných příšer. Na příjezdové cestě hleděla na tento obraz však jen lebka se zbytky tkání. Zbytek roznesli vlci po lesích, včetně šípu, který vězel hluboko v těle toho, jež zůstal.
………….
Divoká řeka dále svým tokem doprovázela čas a nyní se jí místo Wilt-ahwa říkalo Wlitaua. Dávno také odnesla do severního moře příběh o tom, jak Barra , Earnan a Séitheach doputovali podél jejích vod až do míst, kterým dnes říkáme Závist. Ani Barra a ani Séitheach nemohli vědět, že již na jejich pravnuky dopadne osud, kterému utekli odchodem z jejich domova.
Země království českého měly za sebou jednu z velkých bitev, která znamenala ukončení let plenění, marasmu a vzduch byl pln naděje, že kalich a křiž mohou žít bok po boku v míru. Rok poté, v květnu roku 1435 měl však duch dávného příběhu ještě jednou, na malou chvíli, obživnout. Hynce Ptáček z Pirkštejna se právě chystal dobít jednu z posledních bašt odporu, hrad Ostromeč. Táboritů nebylo mnoho, ale hrad byl velmi dobře opevněný a ze severní strany zásobený vodou a rybami, kterými se soutok Masníku a Wlitaua jen hemžil. Hynce byl opatrný. Bratrovražedná jatka, která zažil u Lipan v něm zanechala hluboký šrám, a tak přemýšlel, jak předejít dalšímu zbytečnému krveprolití. Zvolil taktiku dlouhodobého obléhání a rozhodl se vystavit na nejvyšším bodě skály, na dohled od hradu, baštu. Vydal se po hřebeni a hledal nejvhodnější místo. Vzduch nevoněl jen nadějí, ale také jarem. Sníh už slezl i ze severních svahů, mezi mladou bučinou vykukovaly první kvítky, hluboko v údolí burácela řeka nasycená vodou z jižních hor. Hynce na chvíli zapomněl na to, co ho čeká a usedl na placatý kámen, jenž vydechoval teplo jarního slunce. Jeho oči, zcela mimoděk, zaujal malinký pahorek naproti kamenu. Mraveniště, pomyslil si Hynce. Vzápětí mu ale došlo, co je za roční období a rozhodl se vyvýšeninu prozkoumat. Odrhnul zetlelé listí a píchl do ní klackem z jasanu, který ležel vedle ní. Narazil do něčeho pevného. Chvíli tedy ryl v kypré, avšak kamenité zemi až na něj zamrkala vybělená lebka. Hynce jí vyprostil z hlíny a pak jí položil na kámen, na kterém seděl. „Tady,“ pomyslel si. O dva týdny později již stálo kamenné opevnění nadohled Ostromeče a z jednoho z výklenků shlížela na pevnost i lebka. O dva měsíce později se posádka hradu vzdala a Hynce nechal hrad vyplenit. Než místo opustil, rozhodl se ještě podívat na soutok řeky s potokem pod nimi a vzal s sebou i lebku, kterou se rozhodl po cestě řádně pohřbít. Okouzlen divokou scenérií, v níž se dva toky spolu snoubily, rozhodl se však, že nebožtíkovi dopřeje, alespoň po smrti, tento krásný výhled. Opatrně vyplnil již křehkou lebku kameny, aby jí vítr nesfoukl a položil ji na jeden z velikých balvanů tak, že se dívala přesně směrem, kterým kdysi odešla Barra a následně všichni dávní obyvatelé tohoto podivuhodného místa.
………….
Poslední věty již Hynek dopisoval s vynaložením všech sil. Tlak na prsou sílil, po tvářích se mu koulely kapičky potu. Venku začalo svítat. Hynek i s notebookem vylezl na terasu své chaty, sedl si do křesla a přetáhl přes sebe teplou deku. Venkovní vzduch byl vlhký, voněl Vltavou a podzimním listím. Nad klidnými vodami, zkrocenými zdí Slapské přehrady, se vznášela mlha. „Škoda,“ pomyslel si Hynek, „ještě naposledy bych ho chtěl vidět.“ Mlha se rozestoupila a vycházející slunce prudce osvětlilo východní svahy kopce, který tak miloval. Než se i jeho mysl vypravila do světla, prsty ještě dopsaly poslední větu.
………….
Barbora si pořád nemohla zvyknout na to, že jí někdo říká babi. Ještě nedávno byla přece tak mladá. Někde uvnitř jí to však činilo šťastnou. Prožívala krásný a plný život. Procestovala půlku světa, byla uznávanou odbornicí ve svém oboru, a ještě měla to štěstí, že volné chvíle mohla trávit na tom nejkrásnějším místě na světě. Za to, že na něm mohla být vděčila Hynkovi. Nikdy nezapomene, jak byla překvapená, když byla pozvána k dědickému řízení profesora, ke kterému sice cítila zvláštní náklonnost, ale více ho neznala. Mimo všetečných otázek, které měla na jeho přednáškách, s ním o ničem jiném nemluvila. Ještě větší překvapení však bylo, když jí notářka přečetla rukou psanou poslední vůli, ve které jí Hynek odkázal tuto chatu a také jeden příběh.
Barbora skrze pootevřené dveře do ložnice slyšela, jak její muž čte vnučkám pohádku na dobrou noc. Zavalil jí tichý pocit štěstí a s ním se dostavil jeho věrný druh. Znala ho velmi dobře. Přicházel vždy v takovýchto chvílích. Jako by říkal, že ještě něco stále chybí. Když byla mladší, mívala z této opakující se zkušenosti až úzkostné stavy. Pak si ale zvykla, a hlavně, nalezla lék. Štěbetavé otázky malých uličnic jí utvrdili v tom, že pohádka ještě nějakou chvíli potrvá, a tak sáhla na poličku nad stolem, kde pod zeleným broušeným malachitem ležel, snad stokrát znovurozbalený a znovusložený, výtisk příběhu, který ji Hynek zanechal. Vylezla na terasu a rozsvítila venkovní lampu. Když papíry rozbalila, v rýhách po skládání již vězely díry. „Musím si ho vytisknout znovu,“ pomyslela si. Nebylo to však třeba. Znala ho dávno nazpaměť. Vždy ho ale četla s takovou tichou dychtivostí, jako by to bylo poprvé. A tak tomu bylo i tentokrát. Když zaslechla zaklapnutí dveří a kroky svého muže, akorát dočítala poslední větu.
„Ještě se uvidíme.“
Ještě se uvidíme.
