Někdy člověk cítí, jak na něj vesmír potutelně zamrká, aneb den plný zvratů a zázraků.
Den nejprve začal přemlouváním protestujícího těla a následoval samotářský výlet na zimní Říp. (Omlouvám se všem láskám minulým a současným, někdy prostě potřebuji být sám) Strávil jsem na vrcholu nějaký čas a v kombinaci s tichou sílou zimy přišlo v jeden moment uvědomění tak silné…. Pod všemi těmi strachy, nejistotami, nestálostmi je něco, nebo někdo, kdo bdí a čeká na ten rozptýlený poztrácený zbytek s láskyplně otevřenou náručí…
O hodinu později jsem masíroval ruce a nohy své, na odchod z tohoto světa čekající, babičce. Cítil, jak mi její křehká kůže šustí v dlaních a vzpomínal při tom na všechny chvíle, které jsem s ní zažil. Pak jsme spolu mluvili o andělech a já jsem se v duchu modlil, aby si ten její už pro ní přišel a odnesl jí k té náruči, která se na chvíli otevřela na Řípu.
Při návratu domů přišlo náhlé rozhodnutí vzít to z Mělníka přes Roudnici. Po cestě jsem dostal smyk a zhruba 200 metrů se snažil srovnat auto na silnici. Ta byla naštěstí prázdná a nakonec se to povedlo. Po celou dobu té situace jsem si uvědomoval, jak mozek přepnul do úplně jiného režimu. Jasně vnímal co se děje, dával přesné instrukce rukám a nohám, vše probíhalo jak řízené dobře naprogramovaným softwarem bez jakýchkoliv emocí a strachu.
No a o další hodinu později jsem seděl v Roudnici ve skvělé společnosti se třemi úžasnými ženami, se kterými jsme zde, před více než dvaceti lety, trávili společný kus života. Naprosto neplánované setkání na tomto místě (kam jsem původně vůbec nezamýšlel jet), ačkoliv nyní bydlíme každý na jiném konci naší země, to už si člověk uvědomí, že ten někdo, tam za tím vším zmatkem, má ve svém diáři evidentně pořádek. A k dobrému time managementu využívá síly úplňku 🙂 Chvíli jsme na sebe nevěřícně koukali a pak strávili moc příjemný klábosící večer.
A tak si život ten den podával ruku se smrtí, smutek s radostí, ticho s hlukem vzpomínek, lidské s božským. Požehnaný den, díky za něj.