Máme tendenci každý prázdný prostor v mysli ihned něčím vyplnit. Dokonce i když najdeme odvahu otevřít se potenciálu „Nevím“, tak pouze dočasně a s očekáváním, že se v něm brzy něco nového zrodí. Přehlížíme tím skutečnost, že samo „Nevím“ je živoucím fenoménem, který žádné vím, už to mám, rozumím, realizuji atd. nepotřebuje. Ba co víc, všechny tyto přídomky ho zaručeně zahluší. Základní kvalitou „Nevím“ je totiž ticho. Zprvu vůbec neslyšené, později možná strašidelné a na konec láskyplné a naplňující. Cesta ze strašidelného zámku do prosluněné zahrady je dlouhá přesně tak, jak dlouho se snažíme do ticha propašovat cokoliv, co jest jakkoliv svázáno s pocitem já. Ať už tomu říkáme moje, tvoje, či dokonce Jeho.
A tak jako se Neo vydal za bílým králíkem, tak otevření se kvalitě „Nevím“ znamená, vydat se na nejdobrodružnější cestu našeho života. A možná právě v tuto chvilku se někde na monitoru naší mysli rozsvítil znepokojivý nápis: Knock, knock, Neo – Follow the white rabbit…