Život je více než honba za štěstím. Mnoho výzkumů ukazuje, že honba za štěstím dělá lidi nešťastnými.
Článek
Kieran Setiya, profesor filozofie na MIT, ve své knize „Život je těžký“ poměrně nekompromisně ukazuje, že život není peříčko a že máme pochopitelnou tendenci s vědomím této skutečnosti hodně často pracovat pomocí falešných strategií. Ve svých rozhovorech ke knize říká. „Nepřidávejme si k životním strastem ještě i předstírání, že život není náročný.“ Západní životní styl, spjatý s konzumerismus v nekonečných variacích jeho podob, jednu z těchto strategií vypiloval téměř k dokonalosti. Ze štěstí učinil zlaté tele, kterého je možné dosáhnout pílí, snahou, zdravým životní stylem a kdo není šťastný, je buď loser, nebo je divný.
Tento narativ přijaly i alternativní duchovní nauky, které nejsou ničím jiným než úplně stejným konzumerismem, jen provoněným vonnými tyčinkami a doprovázeným extatickým tancem za zvuku vlastnoručně vyrobených šamanských bubínků. Barevné plakáty a vizuály na sociálních sítí zvoucí na různé typy sebepoznávacích a seberozvojových seminářů slibují finanční hojnost, naplnění, seberealizaci, partnerství třetího stupně, dokonalý sex atd. Prostě štěstí. A tak zatímco na sítích každý září úsměvem, jí ta nejlepší jídla, má ty nejlepší partnery, pobývá na těch nejúžasnějších a nejbáječnějších místech na světě, psychiatrické léčebny a ambulance praskají ve švech, brzký termín psychologické intervence je nedostižným snem a školní psychologové se hroutí pod náporem problémů, dříve v podobném rozsahu nevídaných. Rozpor mezi nárokovaným štěstím a realitou běžných dní se ocitl v takové dichotomii, že to zkrátka naše psyché přestává zvládat. A tento proces neprobíhá pouze na individuální úrovni, ale i na té kolektivní. A tak desetitisíce lidí protestují na náměstích a demonstrují svou nespokojenost a obviňují tu vládu, tu ukrajinské uprchlíky ze své bídy, a to i přes to, že ve všech měřitelných hodnotách jsme na tom velice dobře (životní úroveň, bohatství, délka dožití atd.), a rozhodně lépe než v mýtickém kdysi. Je to opět jen rozpor mezi očekávaným, nárokovaným štěstím a realitou samotnou.
Setiya ve svých úvahách rozlišuje mezi šťastným a dobrým životem. Dobrý život je ten, ve kterém prožíváme vědomé propojení s životem takovým, jaký je. Místo lpění na sobecké představě, že zrovna my si zasloužíme být šťastni, jsme více orientování na ostatní a svět kolem sebe. Pomoc druhým, zlepšování okolního světa (což může být realizováno činy každodenních „maličkostí“), propojování se se společností, ve které žijeme (opak izolovanosti či ostentativního opovrhování světem kolem sebe) atd. atd. Náš pocit ukotvenosti tohoto typu není tak limitován naší náladou a výkyvy stavů vnější reality (většinou různá omezení, zdravotní, finanční atd.). Štěstí samotné může být vedlejším efektem dobrého života, ale není jeho cílem.
Pan profesor se tak dotýká otázky životního smyslu. A životní smysl je přesně to, co nám ve skutečnosti může zprostředkovat dlouhodobý pocit ukotvenosti, pocit dobrého života, pocit naplnění. Jaké jsou však základní pilíře dobrého života?
Emily Esfahani, spisovatelka, absolventka pensylvánské univerzity, ve své knize „The Power of Meaning“, která se stala světovým bestsellerem, a také v jednom z TED výstupů, který má od uvedení desítky milionů shlédnutí, s názvem „There’s More to Life Than Being Happy“ se tématem životního smyslu zaobírá po celou dobu profesního života. Sama říká, že ve svém bádání dospěla k poznatku, že tento smysl stojí na čtyřech základních pilířích, se kterými bych vás rád seznámil.
Sounáležitost
Pochází ze vztahů, ve kterých jsme oceňování a máme hodnotu takoví jací jsme a stejné ocenění a váhu dáváme ostatním. Je však důležité mít na paměti, že existují vztahy, které jsou založené na laciné sounáležitosti. Tam je naše hodnota ceněná na základě společné víry v něco, či na společné nenávisti – nikoliv na základě toho, kým jsme ve skutečnosti my.
Skutečná sounáležitost je protknutá porozuměním, láskou a je možné na ní pracovat – kultivovat jí, například pomocí empatie. Tato sounáležitost je utvářena přirozenými komplexními procesy mezilidských interakcí v rámci sociálních okruhů jednotlivců. V zaměstnání, v rodině, v obci, ve které žijeme atd.
Důvod
Najít důvod / účel není to samé jako najít si práci, která nás baví. Účel je totiž daleko méně o tom, co chceme než o tom, co dáváme. Klíčem k nalezení důvodu / účelu je používání svých vlastních sil a schopností ke službě ostatním. Velmi často je samozřejmě hledání a nalézání účelu spojené s prací. Proto je ztráta zaměstnání tak ožehavá, protože mnohdy znamená ztrátu právě tohoto bazálního pilíře životního smyslu.
Transcendence – sebepřekročení
Pocit spojení s něčím vyšším, větším. To ve skutečnosti znamená umenšení se před tím větším a zmenšení pozornosti na sebe sama. (Tedy opak našeho narcistního individualismu, ale také toho, na čem staví komerční ezoterika a self-help metody, které do popředí vždy kladou nás samotné) Transcendence ale nemusí mít pouze religionistickou povahu! Například pokud činíme něco pro blaho budoucích generací, třeba tím, že sami sebe omezujeme ve svých potřebách, protože si uvědomujeme, že budou mít negativní dopad na budoucnost, je to sebepřekročení.
Esfahani k tomuto pilíři uvádí zajímavost pojící se s pokusem, při kterém se studenti dívali pouhou minutu na 200 stop vysoký eukalyptus. I po té jediné minutě byli méně zaměřeni sami na sebe a chovali se velkoryse a měli větší tendence si pomáhat. Transcendence je také často spojené se schopností žasnout nad něčím. Ať už je to umělecké dílo, noční obloha atd.
Čtvrtý pilíř se může zdát překvapivým. Ale při bližším zkoumání takovým není. Rád bych se mu někdy věnoval více ve spojení s tím, jakým způsobem si utváříme mentální obraz reality, ale nyní jen stručně v rámci našeho tématu.
Storytelling
Vyprávění příběhů nám pomáhá orientovat se v realitě a nacházet v ní své místo.
Můžeme dokonce editovat i svůj vlastní příběh, měnit jeho vyznění a tím měnit i vyznění našeho skutečného života! Takto editovaná story může také vést k nalezení druhého pilíře životního smyslu, důvodu. Editování našeho životního příběhu není záležitostí nějakého mechanického přepisu, natož lhaním. Náš životní příběh nemůžeme přepsat za hodinu. Ve skutečnosti to trvá velice dlouho a může to být, a často je, velmi namáhavé a bolestivé přepisování. Srozumitelným příkladem může být například příběh člověka, který trávil svůj život cestováním na motorce a pak se vážně zranil a zůstal na vozíčku. Po letech práce, krizí, zvládnutí pocitu sebelítosti atd. může editovaný příběh jeho života vypadat třeba takto: Jako mladý jsem si užíval, vnímal jen sám sebe a své potřeby. To, co život dával, jsem bral jako samozřejmost. Po úrazu jsem se dlouho trápil, protože jsem o vše přišel, ale dnes mohu říci, že bez tohoto úrazu bych nebyl tím, kým jsem dnes. Pracuji jako asistent v chráněné dílně a vypomáhám na krizové lince. Pomáhám ostatním překonat beznaděj po podobných příhodách a jsem jim nápomocen při hledání nového smyslu života. Cítím se daleko více spojený se životem, s lidmi kolem sebe, můj život má smysl…
Pojďme se na závěr na výše řečené podívat z úplně jiného pohledu. Na světě existuje pět tzv. modrých zón dlouhověkosti. Jsou roztroušeny po celé zemi. Na Sardinii, Okinawě, na ostrově Ikaria v Řecku na poloostrově Nicoya na Kostarice a ve městě Loma Linda v Kalifornii. Výzkumy ukazují, že to, co je lidem v těchto místech společné, je, že neztrácejí ze zřetele životní smysl ani když dosáhnou vysokého věku, a i když je jim devadesát let, stále mají ráno důvod proč vstát z postele a na něco se těšit. Podstatnou roli v těchto místech hraje i širší rodina a komunita celkově. Samota nemá v těchto oblastech své místo. Osobní příběhy jednotlivců jsou součástí příběhů společenství, jež se sdílejí při věčně se opakujícím vyprávění a vzpomínání.
Zdroje:
There’s more to life than being happy | Emily Esfahani Smith: https://www.youtube.com/watch?v=y9Trdafp83U
Life is hard: Kieran Setiya