Zima letos pro mne byla, jako každý rok, časem putování do hlubin země. Chca nechca (spíš nechca než chca), každou zimu, noří se mé vědomí do hloubek neprobádaných a vytahuje na povrch vše, co kdysi kleslo tak hluboko, že není možné to spatřit bez dostatečného zakutání.
A země toho ukrývá mnoho. Spoustu podivných živočichů, propletených kořenů, podzemních jeskyní, hlubokých pramenů a také kostí a dalších pozůstatků tělesných schránek všech těch, jež tu prožívali ve věčném teď své osudy, stejně jako je nyní prožíváme my.
Všechny ty věci, které nacházím při tomto dolování, mají jedno společné. Jsou velmi znepokojivé. Někdy vyvolají nadšené emoce, někdy strach, někdy jen úlek či překvapení, ale vždy je doprovází pocit znepokojení. Ten pak mizí tak, že daný objev vynesu na světlo a pomalu se s ním seznamuji. Zkoumám ho ze všech stran, čichám jeho vůni, hmatám jeho tvar a cítím jeho příběh. Vědomí se pomalu uklidňuje a nakonec se z nalezeného artefaktu stane další kamínek do mozaiky toho nekonečného příběhu jehož jsem součástí, jenž přesně zapadne do místa, které pro něj bylo připraveno.
Občas jsou zimy přeplněné těmito objevy a na zemi pak zůstává příliš mnoho těchto artefaktů a vědomí je rozrušené příliš. Tělo se hroutí, duch se chvěje a trvá velmi dlouho, než najdu odvahu všechny tyto poztrácené střípky řádně očistit, přijmout a vložit na správné místo. Mnohokrát se stalo, že jsem uvízl v závalu a nebyl daleko od toho, vydechnout v sutinách naposledy.
Letošní zima byla však něčím výjimečná. Měl jsem totiž k dispozici partu skřítků, podzemních to tvorů, kteří mi pomáhali razit cestu. Tyto spojence jsem objevil díky předchozím dvěma letům tak intenzivně spjatých se systemickými konstelacemi. A tak jsem tedy letos nenarazil na žádné zajímavé předměty, ale na obrovskou podzemní jeskyni, jejíž dno nelze dohlédnout, protože je zalité podzemním jezerem. Tato jeskyně je tak ohromná a její vody tak hluboké, že se duše chvěje bázní z toho nečekaně objeveného prostoru.
První reakcí byl úlek, jak jinak než v doprovodu onoho znepokojení. Další úlek přišel v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že jeskyni a její vody nemohu vynést na povrch, na světlo, ale že pokud budu chtít jeskyni řádně probádat, nechat jí spolu s jejími vodami prostoupit prostor své duše a nalézt tak její místo v mém příběhu, budu v ní muset nějaký čas zůstat – zůstat v hlubinách, v ústraní.
Dlouho, dlouho trvalo, než jsem ve svých obavách svolil. Pobyt zde je totiž v zásadním rozporu s tím, jaké byly mé plány, záměry a touhy pro toto jaro a následující rok a na co jsem se, jak jsem se domníval, celé ty dva předchozí roky připravoval. Avšak v okamžiku, kdy přišla byť jen dobře schovaná, malinká, skoro nemyšlená myšlenka na to, že bych možná byl schopen k tomuto pobytu zde svolit, rozvoněla se jeskyně vůní z dávných časů, zapomenutých časů, kdy tato vůně prostupovala celým bytím. Ulehl jsem na břehu podzemního jezera, z jehož vod se vynořily bílé ruce anděla. Anděl ve vodě, kdo to kdy slyšel! Avšak, kdo by o tom přemýšlel ve chvíli takového spočinutí. Anděl zůstal skrytý pod modrou hladinou, jen jeho bílé jemné ruce něžně hladily mé zubožené tělo.
Vzpomněl jsem v tu chvíli na svou ženu. Hned jak to půjde, musím jí říci o tomto tajemném místě. Jak jsem na to pomyslel do jedné z částí téměř nekonečného prostoru jeskyně vstoupil mě tak známý vesmír. Zavoněla snídaně, z dáli jsem slyšel, jak se děti chystají do školy. Byl jsem doma a přitom stále v jeskyni. Pomalu se sem dostaly i ty méně příjemné věci – složenky, práce, bolavé zesláblé tělo, doktoři – zkrátka všechny ty důvěrně známé starosti všedních dnů. Avšak i ony patří domů a mohou být zároveň v jeskyni.
Některé části vesmíru, které jsem opustil na povrchu, však do tohoto prostoru nesestoupily. Mé plány, mé ambice, mé sny, mé naděje, mé touhy – a jak ještě všechny ty zelené výhonky bující na rozkvetlé louce minulých jar nazvat – týkající se mého dalšího vzdělávání a rozvíjení na se na poli veřejného působení v oblasti duchovního hledání a sebepoznávání, ty zůstaly tam, kde jsem je před sestupem zanechal.
Jeden jejich společný kořínek však vykoukl ze stropu jeskyně a po stěně se doplazil až k jezeru, ve kterém pak zmizel. Je daleko, hluboko a bude to chtít čas, než se k němu dostanu – dostanu-li se vůbec. Pak věřím, že poznám, odkud všechny tyto na povrchu tak rozvinuté motivace pramení. Teprve poté budu vědět, jak jednotlivé květy a lístky všech těch květin, které z tohoto jediného kořene vyrůstají, správně použít. Anebo taky ne. Avšak přiznám se, že mě to nyní vůbec netrápí.
Jak bude pobyt v jeskyni dlouhý? Pluto naznačuje svým tranzitem, že ještě minimálně pár let. Kocouři svým chováním, že to bude boj a že možná budu muset přijmout to, že některé síly ve vesmíru nelze skamarádit ani spolu, ani s námi a můžeme před nimi mít pouze respekt a úctu a že některá omezení tu nejsou k tomu, abychom je překonávali, ale v pokoře přijali.
Tož konstelace byly, Pluto byl, kocouři také, tak ještě to malé rozloučení.
S jarem se probouzí
s podzimem utichá
nepozná ho, nespatří
kdo stále utíká