Krátký report o norském hlavním městě a postřehy o sociálním systému a životu norské společnosti.
Město turistické
Na začátek krátkého vyprávění bych chtěl vyvrátit jeden mýtus. Až vám někdo bude znalecky říkat, že ty holky ze severu, fakt nejsou pěkný, tak poznáte, že tam nikdy nebyl J Koncentrace krásných žen v Oslu je dost nadprůměrná.
Tuto krásu naopak dost vyvažuje vzhled celého města. Ne, nemá cenu si nic nalhávat. Oslo jako celek není pěkné město. Jeho panorama, neexistence nějakého centrálního bulváru, nesourodá architektura atd. z něj dělají takový divný, rozvleklý přístav. Avšak, téměř v protikladu tohoto poznatku stojí poznatek další. V samotném městě je k nalezení mnoho různých ostrůvků, které naopak svou krásu mají. A co je hlavní, Oslo má svého genia loci – nezaměnitelnou atmosféru, která si mne podmanila.
Protože jsem byl v tomto městě pracovně, hodně jsem toho namluvil s místními. A to jak formálně, tak neformálně. Díky této intenzivní komunikaci jsem se mohl, jeli to vůbec za tak krátkou dobu možné, tak nějak více ponořit do ducha tohoto města, protože ten je z velké části tvořen právě jeho obyvateli. Nutno říci, že s tímto duchem jsem se zpřátelil velmi brzy. Lidé v Oslu jsou přátelští, komunikativní (úplně jiným způsobem než třeba Italové) a mají zájem se dozvídat a pokud mohou, tak pomáhat. Každý zde mluví anglicky a co je důležité, mluví anglicky rádi. Od malých dětí, po nejstarší obyvatele. Jejich angličtina je navíc pro nás, co rozhodně nejsme žádní velcí angličtináři, velmi dobře srozumitelná. To samozřejmě ještě rychleji prolamuje komunikační ledy, které jsem tu vlastně ani nepostřehl.
Kdybych dva půldny nevěnoval pracovní komunikaci, která byla velmi přínosná a budu o ní mluvit v druhé části, tak si troufám říci, že za tři celé dny se dá v Oslu stihnout vše, co za to stojí. Za mne to byla dvě muzea, která jsem nestihl k úplné spokojenosti. Muzeum lodi Fram a vikingských lodí. Město samotné jsem prochodil a projezdil poměrně křížerm krážem a díky Tripadvisoru a radě kamaráda jsem přesně věděl, kam se chci podívat. Co tedy v Oslu stojí za to?
Tak především, procházky. Objevování zákoutí a nasávání atmosféry. Centrální část Osla je malá, a tak není problém jí prošlapat celou, s občasnými výlety do šiřšího okolí. Díky procházce z centra nadace Tyrii, kterou jsme byli navštívit, jsem například potkal vodopády přímo v městě mezi zástavbou. Tato překvapení mám velmi rád. Ale nyní již ke konkrétním cílům.
Historické Oslo vlastně moc neexistuje. V roce 1620 toto město komplet vyhořelo, a protože skandinávská architektura byla hlavně dřevěná, nezbylo zde prakticky nic. Nejstarší, a ve svém stáří ojedinělou, budovou v Oslu je tak kamenný kostel Old Aker Church z dvanáctého století. Tady první praktická rada. Kostely v Oslu jsou všechny zavřené. Je to ještě horší než u nás. Ne jinak je tomu i případě tohoto kostela. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, protože jsem ke kostelu dorazil ve čtvrtek ve čtyři odpoledne a zrovna ho otvírali. Až pak jsem se dozvěděl, že je to jediný den v týdnu a pouhé dvě hodiny, kdy je tento kostel otevřen veřejnosti! Pokud tedy budete plánovat návštěvu tohoto místa a budete ve městě třeba jen na víkend, dovnitř se bohužel nepodíváte. Možná by šla využít příležitost při nedělní mši. Nicméně výstup sem se vyplatí i v případě, že je kostel zavřený. Výstup říkám záměrně. Půjdete-li od centra, čeká vás výšlap malebnou uličkou, ve které můžete vidět původní dřevěnou výstavbu města. Není to žádný skanzen, domečky jsou obydlené a jsou vskutku nádherné. U kostela samotného je pak farní hřbitov, který určitě také stojí za vidění a jsou z něj krásné vyhlídky na město samotné.
Jak jsem již řekl, je to nejstarší budova v Oslu a vlastně také jediná. Ve městě se pak nachází Akrshus Castle, což je obranná pevnost nad přístavem, která skýtá také krásné výhledy, ale ta je již mladší. Pod touho pevností se také nachází budova radnice. To už ale čas poskočí o několik století dopředu. Chcete-li se tedy ještě nabažit starší historií, nezbývá než návštěva muzea. Těch je Oslu mnoho. Pokud stíháté pouze jedno tak ať vaše volba padne určitě na Norské muzeum kulturní historie. Strávil jsem zde několik hodin a musím říci, že jsem byl nadšený. A to hlavně venkovní expozicí původní norské architektury. Je to ohromný skanzen budov od desátého do devatenáctého století včetně dřevěného kostela – The Stave Church from Gol. Stavba je replikou stavby z 12 století a obsahuje i některé skutečné historické prvky. Pokud se tedy chystáte do Osla, toto je to muzeum, které musíte určitě navštívit.
Oslo moderní architektury. To je Oslo dnešních dnů. Západní část Osla, ta bohatší, je moderní architektrury plná. Stojí zde budova opery, na kterou lze vylézt a procházet se po ní a jsou z ní výhledy na město a záliv. Mně se podařilo zde být prakticky sám, protože byl zrovna pořádný slejvák. Z mého deštného rozjímání mne vyrušila až skupinka turistů – taky čechů J, jinak je zde dost plno. Ty nejmodernější budovy se nachází přímo podél centrálního vlakového nádraží. Vše je na dosah. Nějaké architektonické překvapení skrývá prakticky každá ulička v okolí centra. Dostanete-li se do východní části města, ocitne se v trochu jiném světě. Ne není to gheto, v Praze bych našel temnější zákoutí, ale atmosféru z okolí Hlavního nádraží v Praze vám to zde určitě připomene. Setkáte se zde i s větším množstvím přistěhovalců z Afriky a východní Evropy. O sociání a imigrační politice Norska se zmíním v další části.
Ceny jsou pro českého turistu v Norsku skutečně o něco vyšší, ale čekal jsem větší propast. Ano, posezení v restauraci u piva vás vyjde hodně draho, ale potraviny v běžných obchodech zas tak drahé nejsou. Prakticky nemá smysl si měnit hotovost. S platební kartou zde bez problémů vystačíte. Platební terminály jsou všude. Ceny za ubytování mi přišly srovnatelné s ostatními evropskými destinacemi. Závěr tohoto povšechného povídání je snad jediný. Pokud chcete navštívit toto město, klidně využijte nějaký eurovíkend s leteckou dopravou. Za tři dny se toho zde dá stihnout mnoho a návštěva tohoto severského města za to stojí.
Sociální politika a život norské společnosti
Účelem mé cesty byl sběr informací od poskytovatelů sociální péče – konkrétně adiktologických zařízeních – o provozu, financování a sociální politky Norska vůbec. V České republice je nyní mediálně propíraná kauza odebrání děti jejich rodičům. I na to přišla s norskými kolegy řeč. Probrali jsme částečně i otázky imigrační politiky a sociální výstavby. Bylo to vše velmi zajímavé a ve většině ohledech inspirující. Máme totiž Norům opravdu co závidět.
Jak jsem již poznamenal v první části, Oslo je celé ve výstavbě. Ptal jsem tedy kolegy z Osla, co že se tu tak staví. Odpověď mne dostala a já se ptám, proč sakra takhle neuvažují politici i nás? Takže – Oslo zažívá ohromný boom. Stěhuje se sem za prací mnoho lidí z celého světa. A nejsou to zdaleka jen imigranti z Afriky. Tuto migrační vlnu se naopak Norsko nyní snažit zarazit. Zvýšená kriminalita, problémy se začleňováním, nepořádek atd. to jsou atributy, o kterých se v naší části Evropy stále nesmí moc mluvit. Norové jsou velmi otevření, ale také upřímní a v jistém slova smyslu racionálnější než západní Evropa. A tak si tyto jevy připouští a zpřísňují pravidla. Pro ty, co pracovat chtějí jsou zde naopak dveře otevřené dokořán. A to jak pro dělnické profese, tak pro kvalifikované pracovní pozice. Kvůli tomu zde došlo k jevu, který zná každá metropole. Prudký nárust cen nemovitostí, které se začaly stávat pro určitou pracující část nedostupné. Tyto ceny pak ještě začali šroubovat spekulatni. To u nás známe dost dobře, že? Nárust cen nemovitostí v Praze je nejvyšší v Evropě, normální rodina si byt v Praze nemůže dovolit. Co s tím dělá naše vláda? Nic – přihlíží, a naopak přikládá pod kotel. Prodlužováním stavebních rozhodnutí, rozprodáváním bytového fondu atd. Jak na stejný jev zareagovali v Norsku? Stát se stal tamním největším stavebním investorem. Bytová výstavba v Oslu je skutečně enormní. Ceny bytů klesly, jsou prodávány za ceny, které jsou normálnímu pracujícímu člověku dostupné. Nic není dotované, nikdo na tom netratí. Jen se srazila spekulativní cena nemovitostí a sekundárně se vytvořily pracovní příležitosti. Je to jednoduché. Když se chce, tak to prostě jde. A toto pravidlo platí v Norsku obecně.
První naše pracovní setkání proběhlo v komunitě Tyrili. Jedná se o komunitní pobytové zařízení pro klienty se závislostním chováním. Celý koncept je rozdělen do tří fází. Předpobytová příprava – půlroční. Samotný pobyt v komunitě – první tři měsíce bez možnosti ze zařízení odcházet, pak již s plnou sociální integrací (délka pobytu je přibližně devět měsíců). Poslední fází je následná péče. Klienti, nazývaní zde žáci, se zde učí základním sociálním dovednostem, ale také praktickým činnostem. Jsou zde řemeslné dílny, kde se učí řemeslu (takže nikoliv „pouze“ pracovní terapie, ale upotřebitelné dovednosti), žáci se zde starají o chod zařízení (úklid, vaření atd.) atd. Zařízení je určeno pro dospělé, a protože je zde komunita poměrně velká, je pouze mužská. Díky podstatně vyššímu klientů mužského pohlaví byl poměr mužů a žen velmi nevyvážený a přinášel problémy. Organizace samotná má i další zařízení, které je smíšené, s menším počtem klientů. První, co návštěvníka zaujme, je samotná budova zařízení. Jedná se o bývalou továrnu, která je kompletně zrekonstruovaná v industriálním stylu. Milovník industriální architektury se zde zamiluje na první pohled. S tím následuje otázka – jak je to s financováním provozu a rekonstrukce?
Tyrili je nezisková organizace. Financování neziskových organizací v Norsku je na první pohled podobně složité, jako u nás. I když i ten první pohled je příznivější než u nás. Neziskové organizace získávají čtyřleté granty, které jsou spjaty i s licencí na dané služby. Jsou to jakési veřejné soutěže. Financování je pak vícezdrojové. Zdravotnictví, municipality a další subjekty. Už samotné čtyři roky jsou pro naše neziskovky, které absolvují vícezdrojová dotační řízení každý rok, snem. To ale není vše. V okamžiku, kdy získá organizace jméno, tedy etabluje se v oboru a její společenský přínos je dostatečný, je zde možnost vyjednat si zvláštní podmínky například pouze s obcí, nebo s jedním ze čtyř celků v rámci zdravotního systému. Tyto dohody jsou pak víceleté anebo i na dobu neurčitou. Nezisková organizace je pak z hlediska financování obdobou příspěvkové organizace u nás. Tohle už je pro naše neziskovky totální science fiction. Tímto způsobem je financovaná i Tyrili. Ono je poměrně rozumné a hospodárné, když už donátor zaplatí drahou rekonstrukci objektu, zajistit i další provoz, a ne za rok riskovat, že vynaložené peníze přijdou vniveč, protože nebude na provoz atd.
Atmosféra v zařízení je přátelská, a přitom je patrné, že zde vládnou pevná pravidla. Každý žák má vytvořený individuální plán, ke každému je přistupováno individuálně, ale s důrazem na život v širším sociálním celku. Jak komunity, tak rodiny atd. Pobyt je dobrovolný, protože bez individuální motivace léčba nemá smysl. V zařízení samotném je přítomný lékař – v zařízení je i detoxifikační část – zdravotní sestra, psycholog, sociální pracovníci a další odborný personál. Návštěvu jsme zakončili společným obědem v komunitě, mohli jsme diskutovat se zaměstnanci a žáky samotnými. Návštěva byla opravdu velmi inspirativní a přínosná.
Druhý pracovní den byl z jedné části věnován právě problematice financování. Jak již bylo řešeno, v Norsku je také vícezdrojové, ale s možností individuálních plánů pro potřebná zařízení. Co opět můžeme Norům jen závidět je komunikace mezi jednotlivými subjekty, které jsou na celém procesu zúčastněné. Byrokratický systém v ČR prakticky neumožňuje smysluplnou víceúrovňovou komunikaci. Ta je naopak v Norsku zcela zásadní. A tak pracovníci nízkoprahového centra, které jsme navštívili poté, mají každý týden porady se zástupci města, policie atd. a jednotlivé subjekty tak mohou koordinovat své činnosti a záměry a všichni mají přehled o tom, co se v jednotlivých částech systému děje a mohou tak jít společnou cestou. Větší organizace mají své mediační pracovníky, kteří komunikují na politické úrovni, vysvětlují politikům záměry a cíle a podávají informace o dění. Právě díky tomuto způsobu fungování, které je celé norské společnosti vlastní, se podařilo za šest let v Oslu vybudovat nízkoprahovou síť, která co v rozsahu působení i nabízených služeb, tu naší, budovanou již přes dvacet let, předběhla o několik mil. Zařízení, které jsme navštívili disponuje mimo služeb na které jsme zvyklí i u nás, službami typu krizové ubytování, mobilní ambulance (pracovníci dojíždí na zavolání za klienty, pomáhají jím v nesnázích atd.), aplikační místností, lékařskou ambulancí včetně odborného zabezpečení atd. O materiálním zázemí ani nemá smysl hovořit. Při tom vše je budované velmi racionálně tak, aby bylo přínosné nejen společensky ale i ekonomicky.
Zajímavá pak byla i diskuse o tzv. Child Welfare Services. Jejich supervizorem je Ministry of Children and Equality. Ačkoliv tyto služby podléhají jednotlivým municipalitám a mohou zde existovat malé odlišnosti v přístupu, tak obecně lze říci, že v Norsku jsou jasně definována práva dítěte ve společnosti a způsob péče o něj. Přes tyto nařízení nejede vlak. Každý asi zaznamenal kauzu dětí odebraných českým rodičům. Kolega s Osla k tomu poznamenal. „Naprosto rozumím, proč se středoevropská společnost dívá na náš systém kriticky. Norové s ním však problém nemají. Pouto krve je u vás na prvním místě, my jsme historicky založeni spíše komunitně. Je to zkrátka jiný přístup. Nicméně i on v současné době podléhá odborné a veřejné diskusi.“ Zajímavé bude, co se v tomto ohledu změní po volbách, které v době psaní těchto řádků, v Norsku probíhají. Po té mediální smršti, co se u nás strhla, bylo hodně zajímavé slyšet tato slova přímo od zdroje.
Závěrem musím konstatovat, že mi Norský přístup přišel velmi blízký. Sociální smyšlení není založené na emocích, ale na tradici a racionálních argumentech. Norové nepřemýšlí černobíle. Ani od jednoho kolegy jsem neslyšel – takhle je to nejlepší, tohle je správné, tenhle systéme je lepší než jiný atd. Jejich přístup je o hledání cesty, společné cesty. I proto je daleko flexibilnější než ten náš.