Držela mne za ruku a pomalým krokem mne vedla po mírně stoupajících schodech směrem k vrcholu, na kterém rostly tisícileté lípy a duby. Ačkoliv jejich řady byly husté, pronikalo mezi jejich kmeny jasné světlo.
Na stromech se sice zelenaly listy, ale vzduch, nasycený vlhkostí podmáčené půdy, již začínal vonět podzimem. Vdechoval jsem tu vůni do plic tak hluboko, jak jen jsem byl schopen a snažil se ten pocit uložit do paměti tak hluboko, aby ani čas nemohl tuto vzpomínku vymazat.
Došli jsme až nahoru. Od vstupu do lesa nás dělilo posledních pár kroků. “Můžu ještě chviličku?” Zeptal jsem se potichu. Usmála se na mne, opatrně pustila mou ruku a tiše pravila. “Ale už jen opravdu chvilku.”
Otočil jsem se zády k lesu a zadíval se na krajinu pod sebou. Byla také zalitá světlem, avšak bylo to světlo měsíčního svitu. Jasné, chladné a nechávající detaily scenérie schované ve stínu. Zastavil jsem dech, aby ani on nerušil, a zaposlouchal jsem se. Po malé chvíli jsem tě zaslechl. Zívla sis a zamumlala jsi ze spaní. Tlukot mého srdce utichl. Otočil jsem se k ní a zašeptal. “Bude se mi stýskat.” Pokynula hlavou a uchopila mou studenou dlaň. “Já vím, láska a stesk jsou sestrou a bratrem na pouti měsíční krajinou. A bratr pak svou sestru vždy vyprovází po klikatých cestách vašich příběhů.”
Mohutné kmeny prastarých stromů se rozestoupily a my vstoupili na cestu, která se mezi nimi objevila. Láska vykročila mezi stromy s námi a stesk se pomalým krokem vydal, schod po schodu, zpět do údolí.